Kategorie: Aktuality, Tématické články

Z historie celiakie

Z historie celiakieAretaeus z Kappadokie “Pokud není žaludek schopen přijmout výživu, pokud jídlo přes něj projde bez strávení a nic nevstřebá do těla, nazýváme tyto osoby celiatiky.”

 

 

 

Jako lovci/sběratelé, lidská strava sestávala převážně z ovoce, ořechů a masa. Lidský žaludek se vyvinul v průběhu 2 milionů let se schopností zpracovat potravinové antigeny požívané jako součást této stravy. Nicméně 10.000 let p. n. l.  proběhla neolitická revoluce, která přinesla kultivaci rostlin. Většina jedinců se dokázala tomuto novému proteinu přizpůsobit bez problémů. Jiní neměli takové štěstí a projevovali známky nesnášenlivosti – to, co nyní známe jako nemoc CELIAKIE.

 

Uplynulo přibližně 8 000 let, kolem 1. století našeho letopočtu, dokud tato nemoc byla identifikována a pojmenována. Ano, je to tak.  8 000 let, tak dlouho trvalo, než si lidstvo definitivně uvědomilo, že zde existuje nějaká “nemoc” ale i poté se ještě mnoho o celiakii nevědělo. Toto počáteční pozorování udělal řecký génius Aretaeus z Kappadokie, který označil tuto nemoc za řecké slovo pro břicho – Koelia. Jeho trochu básnické zamyšlení vypadalo následovně: “Pokud není žaludek schopen přijmout výživu, pokud jídlo přes něj projde bez strávení a nic nevstřebá do těla, nazýváme tyto osoby celiatiky.”

 

Posuňme se nyní zrychleně vpřed o dalších 18 století a dostaneme se k našemu dalšímu velkému celiatickému milníku. V roce 1888 publikoval anglický lékař Samuel Gee první kompletní moderní popis klinického obrazu celiakie a teoretizoval důležitost kontroly stravování. Hurá, nakonec jsme se někam dostali! Nesmíme však být příliš nadšeni. Dokonce ani v tomto bodě jsme ještě netušili, co přesně způsobuje tuto nemoc.

 

Až během druhé světové války se to stalo trochu jasnějším. Willem Karel Dicke, přední nizozemský pediatr, zaznamenal něco zajímavého, v dobách nedostatku chleba se stav dětí trpících celiakii zlepšil! To vedlo Dicke k dalšímu vyšetřování záležitosti a o několik let později vydal soubor klíčových dokumentů, které popisují úlohu, kterou sehrávají pšenice a žito při této nemoci. Konečně! V následujících sedmdesátých letech vidíme několik průlomů, které nám umožnily zúžit příčinu onemocnění (lepek, samozřejmě) a také úspěšně diagnostikovat pacienta jako celiatika s dostatečnou jistotou.

 

Takže, jak jste právě četli, trvalo více než 12 000 let, než jsme se dostali tam, kde jsme dnes.

 

Článek převzatý z webu https://novalim.net/cs/celiakie-jeji-velmi-strucna-historie/

 

Pohled do historie lidstva a pěstování obilí odhaluje, že se toho v průběhu času odehrálo opravdu hodně. Z lovců a sběračů jsme se změnili v chovatele a pěstitele a zdá se, že rychlost našich pěstebních technik nás samotné předběhla. Naše „moderní pšenice“ obsahuje značně větší množství lepku než původní plodiny z dávných dob. Znamená to, že je pro nás z dlouhodobého hlediska pšenice nezdravá, protože lidské trávení se nevyvíjelo spolu s ní stejnou rychlostí? A rozšiřuje se proto intolerance lepku, jako je celiakie a citlivost na lepek? Přesně to se snaží v současné době zjistit experti v nejrůznějších studiích.

 

Když se na scéně objevil moderní člověk – v Evropě před 41 tisíci lety – nečekal tu na něj bohatě prostřený stůl. Živil se vším poživatelným, na co během dne narazil:

  • Divoce rostoucí byliny
  • Ovoce
  • Kořínky
  • Ořechy
  • Semínka
  • Houby
  • Tu a tam zvíře, které zabil

 

Žil kočovným způsobem. Až po poslední době ledové, asi před 10 tisíci lety, se usadil a začal se věnovat zemědělství. Zaséval ranou formu špaldy, amarantu a jednozrnnou pšenici einkorn nebo dokonce takzvané „starodávné obilí“, jako např. kamut. Teprve tehdy se stalo obilí pravidelnou součástí jeho jídelníčku.

 

Mezi 5. a 15. stoletím se stravovací kultura značně změnila. Jedním z hlavních důvodů bylo globální oteplování, ke kterému došlo mezi raným a vrcholným středověkem. K posunu přispělo i technické vylepšení mlýnů. V zemi se náhle objevily také nové potraviny – díky křížovým výpravám a intenzivnímu dálkovému obchodu. Nabídka dostupných potravin rostla.

 

Přesto se znovu a znovu objevoval nedostatek potravin a krutý hladomor. Stravovací návyky Evropanů změnil také mor. Nemoc se šířila jako epidemie a postihla až 30 % populace, důsledkem čehož klesla důležitost obilí.

 

  • Hlavním zdrojem kalorií se stalo maso. Nejčastěji se jedlo domácí prase a kuřata.
  • Mezi potraviny, s nimiž se od 10. století obchodovalo po celé Evropě, patřily sušené tresky a slanečky.
  • Nicméně hlavní potravinou středověku byly obilniny a krupice
  • Pšenice byla vyhrazena především pro šlechtu

 

Rané formy pšenice, ovsa a žita se nedají srovnávat s dnešními obilovinami. Podíl lepku byl zanedbatelný. Ke změně zrn došlo až moderním zemědělským šlechtěním. Čím více lepku obilnina měla, tím lepší byly upečené chleby a rohlíky.

 

  • První popis intolerance lepku sahá do 1. století našeho letopočtu. Řecký lékař Aretaeus z Kappadokie popsal nemoc v lékařské knize a použil k jejímu označení řecké slovo „koiliákos“, což znamená „utrpení ve střevech“.
  • Anglický pediatr Dr. Samuel J. Gee byl v 17. st. jedním z prvních, kdo rozpoznal důležitost diety pro pacienty s celiakií.
  • V roce 1908 americký lékař Christian Herter vydal knihu o dětech s celiakií. Také si povšiml, že jeho mladí pacienti snášeli lépe tuk než sacharidy.
  • Ale až během druhé světové války si holandský pediatr Willem Karel Dicke všiml spojitosti mezi celiakií a obilím: když byl chleba a mouka nedostatkovým zbožím a lidé hladověli, zdravotní stav dětí s celiakií se zlepšoval.
  • Společně se svým lékařským týmem z Birminghamu doktor Dicke v roce 1952 prokázal, že za celiakii je zodpovědná bílkovina lepek.
  • Dnes víme, že celiakie, kterou můžeme diagnostikovat biopsií tenkého střeva, je pouze špičkou ledovce. Vědci po celém světě bádají po dalších formách intolerance lepku.

 

Převzato z: https://www.schaer.com/cs-cz/a/historie-bezlepkove-diety